Na Štvanici, kde jeho maminka hrávala druhou ligu a tatínek funkcionařil, strávil celý život. Jako kluk tady vzal VLADISLAV ŠAVRDA (nar. 1952) prvně do ruky raketu, prožil tu dětství i mládí, roky, kdy reprezentoval v Galeově poháru a Kings Cupu, hrál ligu a později trénoval. S I. ČLTK je svázaný i dnes, teď už jako manažer nejstaršího a nejslavnějšího  českého klubu. Jeho vzpomínky na starou Štvanici a ty, kdo k ní patřilia patří, by vydaly na hodně dlouhý tenisový román…

Jaká je vaše úplně první vzpomínka na starou Štvanici?

„Vybaví se mi kurt číslo šest, který měl dřevěné ploty a kde fungovala dětská tenisová školička s pánem, kterému bylo k osmdesáti a jmenoval se Táhal. Byl populární tím, že velice rád učil dívky bekhend tak, že si stoupnul za ně a ukazoval jim, jak se musí hrát bekhend přes prsa. Tam jsem se prvně potkal s dřevěnou pálkou, se stěnou a s trenérem.”

A první zápas?

„Ten se odehrál na »obvodě«, dnes se tomu říká oblast. S babičkou jsem přijeli na Cibulky do Košíř, dostal dvakrát 6:0 dokonce si pamatuju od koho – od Honzy Falatha ze Sparty. Cestou domů jsem babičku přemluvil, že našim doma nahlásíme 3:6, 3:6, aby nebyli smutní, že jsem dostal dva kanáry…”

Vás přivedli na Štvanici rodiče, že?

„Máma tady hrála, táta byl členem výboru. Byl invalidní, nemohl sportovat, ale řadu let patřil ke štvanickým  osobnostem.”

Tehdy jste bydleli…

„…ve Smečkách, o dva domy nad kinem Blaník. Takže vlastně na Václaváku. Na sport jsem sice byl docela šikovnej, ale neuměl jsem jezdit na kole ani lyžovat, protože jsme nejezdili nikam na venkov ani na hory. Spoustu času jsem trávil v parku, Wilsoňáku, tam, kde je dnes Hlavní nádraží. Tam jsem se naučil aspoň bruslit a chodil tam sáňkovat. Naši se o mě ale šíleně báli, takže na další rejdy mě nepouštěli. Byl jsem jedináček, mazánek od Václavského náměstí.”

Takže žádné lotroviny?

„Nebyl prostor (úsměv). Já chodil na základku do Štěpánský, pak do Klimentský, to už jsem mohl jezdit tramvají a to byl asi jediný prostor pro alotria, protože jsem s oblibou takzvaně visel – tehdy jezdily otevřené tramvaje – a taky vyskakoval v půlce Václaváku z tramvaje, protože stanice byla až »pod vocasem« a odtud se mi to zdálo domů moc daleko.”

Takže jste hrál tenis…

„Na Štvanici jsme byli každý den. Jako děti jsme si tady hráli na četníky a na lupiče, na schovávanou – starýcentr skýtal díky spoustě zákoutí a úkrytů obrovský možnosti. Od šesti let jsem pak chodil do tenisové školičky. Byl jsem prostě dítě Štvanice  a na starou Štvanici vzpomínám s obrovskou nostalgií, byl to můj druhý domov. Dnes je všechno jinak, rodiče sem děti přivezou na trénink a po něm je zase hned odvezou. Já tehdy po škole přijel tramvají a odjížděl v osm večer. Trávili jsme tu celé dny, hráli na malém kurtě, na velkém, debla, mixa, sázky, později karty…”

Karty zůstaly, jinak asi…

„…skoro nic. Na trávníku u kurtů, kde se říkalo u koule, protože tam byl tehdy betonový tenisák, jsme opékali buřty, selátka, měli tam sud piva, pod který jsme vždycky rozsekali led ze zimáku, hrálo se na kytaru, zpívalo… To byla báječná doba, která se bohužel už vrátit nedá.”

Tak na něco aspoň vzpomeňte.

„Vzpomínek je hrozně moc… Třeba se mi vybavuje, jak jsem poprvé viděl v křoví za starým centrem dámské ňadro, které mi ukázala naše vyspělá spoluhráčka. Nebo jak jsme nahého spoluhráče, když šel ze sprchy, vyšoupli oknem na takovou stříšku a to okno za ním zavřeli, takže maminky procházející kolem nevěřily. A na tisíce alotrií, za které nám manželé Součkovi, kteří tady správcovali, vždycky vyčinili.”

Taky jste někdy trénovali?

„Já nikdy nebyl tréninkový typ - na rozdíl od některých vrstevníků, třeba Pavla Huťky nebo Martina Nekoly, kteří byli mnohem zodpovědnější. Já si rád šel takzvaně zahrát. Trošku chyběla motivace, i když se na to nechci vymlouvat, protože třeba Pavel Huťka tu motivaci našel. Byl ve špičce od dorostu až do dospělých a mohl bojovat o poloprofesionální statut, zatímco já od toho byl trošku vzdálený, protože jsem se pohyboval někde mezi desátým a dvacátým místem. To na výjezdy nebylo, leda na okruh socialistických zemí. Takže mě pilování úderů moc nebralo. Já byl spíš hravej. Chtěl jsem hrát sety o kofolu, o pivo, o peníze, prostě jsem tam vždycky potřeboval nějakou tu »podložku«. A to mi zůstalo do dneška…”

Ale pár titulů jste jako hráč získal, především ve čtyřhře.

„S Pavlem Huťkou jsme dvakrát vyhráli domácí mistrovství, s Marcelou Skuherskou jsem jednou byl mistrem republiky v mixu.”

 

 

Patříte na Štvanici už padesát let, odskočil jste si snad jen za ligou do Košic, ne?

„Ale to bylo opravdu jen odskočení si na ligové zápasy, pořád jsem bydlel v Praze a hrál na Štvanici. Do Košic jsem jezdil hrát ligu po vojně, asi tři roky. Byl jsem tam zaměstnaný jako pocínovač ve studené válcovně s platovým zařazením té sedm, listonoška mi nosila domů každý měsíc asi čtyři a půl tisíce. Jenom moje žena s tím měla potíže. Když občas vyplňovala nějaké dotazníky a do kolonky povolání manžela psala dělník ve Východoslovenských železárnách Košice. Dívali se na ni trošku skrz  prsty, jestli to tak je opravdu v pořádku.”

A profese pocínovače – tušil jste aspoň, oč jde?

„Ne, ani jsem to nikdy neviděl. Já tam byl jen když se dojednávala pracovní smlouva. To bylo krásný handlování. Mecenáš košického tenisu doktor Kňazovický, který tam mimochodem přitáhl i Ševčíka, Hůlu, Marcelu Skuherskou, Janu Pikorovou, nám tam vyjednával zaměstnání, a když mistr řekl, tak mu dáme té šestku, Kňazovický na to: Dejte mu té sedmičku… Takže mi dali té sedmičku. Já vůbec netušil, co to znamená, ale asi jsem si takhle vyhandloval tisícovku navíc a pak už mi to chodilo poštou.”

Co s vámi bylo po studiích?

„Když jsem odmaturoval, šel jsem na přání rodičů – protože táta byl právník – na práva. Studia mě ale nebavila, chyběla mi motivace. Když jsem viděl tátu s výplatou kolem dvou a půl tisíce, rozhodl jsem se – a dnes toho svým způsobem lituji – pro kariéru trenéra. V Německu jsem si za dva a půl dne práce vydělal tolik, co táta za deset měsíců. A dál jsem si  přivydělával na večerní seance mletím antuky ze starých tašek pod viaduktem na Štvanici, tak jako můj spoluhráč z Galeáku Ivan Jankovský.”

A vojna?

„Odveleli mě do Dukly. To byly krásné dva roky života, ten druhý jsem jedinkrát nespal v kasárnách. Ve druhé lize jsem všechno vyhrával a měl tam havaj. A pak jsem hrál v Košicích a pomalu začal na Štvanici trénovat. Začínal jsem jako řadový trenér, měl na starost Leonu Láskovou, Andreu a Janu Strnadovou, Martina Střelbu, Pavla Víznera… Později mě oslovil Milan Šrejber a já se mu věnoval jako osobní kouč.”

Taky jste byl vyhlášený sázkař a chodil do Chuchle na koníčky…

„Vím, že se tradovaly různé historky, třeba o tom, že když se v půl třetí začínalo v Chuchli, byl jsem ochoten skrečovat zápas.”

…což určitě nebyla pravda.

„Možná Jana Pikorová by řekla, že se něco takového mohlo stát…”

Milana Šrejbra jste na Štvanici přivedl, ne?

„Když jsme začali spolupracovat, přestoupil na Štvanici z Vyšehradu. Třikrát jsem s ním v posledním roce své kariéry hrál, tehdy byl kolem dvacátého místa na domácím žebříčku. A zdálo se mi, že má něco, co je pro soupeře hodně nepříjemné. Kromě toho z něj sálala obrovská ctižádost.”

Už tehdy se vztekal?

„Samozřejmě, obrovsky.”

Na společné roky asi vzpomínáte rád?

„S Milanem jsem měl velmi úzký vztah. Začali jsme spolu jezdit na turnaje, když ještě zdaleka neměl vyděláno. Když začínal, sdíleli jsme spolu na turnajích pokoj, mnohdy bydleli v rodinách, hráli jsme scrabble, backgammon. Pak jsem seděl na jeho zápasech, kde jsem střídavě prožíval pocity hrdosti a někdy i studu – to když se Milan na kurtě svým typickým způsobem rozčiloval. Ale vždycky jsem si uvědomil, že všechno to vztekání pramení z jeho nesmírné ctižádosti a touhy prodat, co natrénoval. Byla to hrozně zajímavá spolupráce.”

Pak jste vedl Karla Nováčka.

„To bylo v mnohém jiné. Karel už byl ženatý, vozil po světě manželku Mayu a já trávil většinu času spíš s jeho kondičním trenérem Markem Všetíčkem. Ale bylo to taky báječné období, Karel byl navíc v absolutní špičce, dostal jsem se s ním až na Masters, když byl osmým hráčem světa. Díky němu jsem hodně zblízka poznal světovou špičku. Z toho pak vyplynula i nabídka na kapitánství v Davisově poháru. Pak už jsem nechtěl stát na kurtě a začal dělat šéftrenéra a manažera na Štvanici. A když bylo jasné, že se tyhle dvě věci nedají zvládat najednou, zůstal jsem jen v roli manažera.”

Co vás dnes na Štvanici nejvíc těší a co naopak štve?

„Líbí se mi, že klubový výbor pracuje v partě, která táhne za jeden provaz, má ráda tenis a Štvanici. Jsem rád, že se udržujeme v absolutní špičce domácího tenisu, že se nám daří dobudovávat areál a že i personální zajištění je velmi dobré, od trenérů až po údržbu kurtů. Jinak si samozřejmě přejeme, aby Štvanice mohla být ještě komerčněji zaměřená, abychom si vydělali peníze a mohli se ještě rozšířit. V tomhle směru jsme ale limitováni prostorem.”

Třeba se za Negrelliho viaduktem podaří získat další plochy.

„Ten sen v sobě asi živíme všichni, rádi bychom sportovní plochu za Negrelliho viaduktem získali, stejně jako budovu, která tam stojí a vrátili Štvanici duch klubového života. Ale nevím, jestli je to reálné.”

Proč?

„Vzhledem k současným problémům kolem celého ostrova. Budova patří soukromému majiteli a nevíme, zda ji vůbec bude chtít prodat. Pozemky zase patří magistrátu, kterému jsme vděčni za dlouhodobý pronájem a vstřícnost, ale neznamená to, že se nám podaří naše vize a projekty realizovat.”

Štítky: Vladislav Šavrda